Tětiva ze surové kůže
Arab archery popisuje výrobu tětivy z kůže. Pokud vím, tak taková tětiva byla preferována na blízkém východě, ale i v Mongolsku; naproti tomu v Evropě či Japonsku se nepoužívala. Coby amatérského koželuha mě to zajímalo, a byl jsem taky zvědavý co taková tětiva vydrží. Bral jsem přeci jenom s rezervou tvrzení z Arab archery, že příslušně připravená kožená tětiva nereaguje na vlhkost.
Takže jsem se jal tětivu vyrábět.
Výroba tětivy z kůže
1) Jelikož nedisponuji doporučovanou kůží z mladého velblouda, použil jsem kůži kozí. Ta je kratší, takže výsledná tětiva bude příliš krátká na to, aby se opravdu dala do luku napnout. Odolnost proti vodě ale bude možné testovat i tak.
2) Z odchlupené, zcela namočené, ale nečiněné kozí kůže jsem vyříznul prostřední pruh ze hřbetu. Šířku pruhu jsem odhadoval - stočil jsem si kousek pruhu do válečku, a za dobrou šířku jsem bral takovou, při které byl stočený proužek dvakrát tlustší než požadovaná tloušťka tětivy. Tak nějak to popisuje Arab archery, ovšem mě potom tětiva vyšla o kousek tlustší než jsem chtěl. Nicméně nevadí, je to pokus. Arab archery dále doporučuje šířku pruhu operativně přizpůsobovat tloušťce kůže - čím tlustší kůže v daném místě je, tím užší by měl být pruh. Snažil jsem se to dělat, ale přesto mi v závěru tloušťka tětivy trochu kolísala.
3) Do jednoho konce pruhu jsem propíchnul díru a provlékl jí kus drátu, pomocí kterého jsem kůži připevnil k hornímu prknu jeslí ve chlívku - je asi dva metry nad zemí, což stačí. Do druhého konce jsem taky propíchnul díru a provléknul jí kousek starého zlomeného šípu (což mi přišlo pěkně tématické). Ten kousek šípu pak bude usnadňovat zkrucování.
4) Jal jsem se točit šípem stále jedním směrem tak, aby se celý pruh zkrucoval. Jakmile bylo dost zkroucený a už to nebyl pruh ale váleček, tak jsem to začal tu a tam silou propracovávat kouskem prkna. Šlo o to, že na příliš překrucované tětivě se začaly dělat "boule", a tažením prkna přes ně se to vyrovnávalo. Utahoval jsem tětivu takto co to šlo, dokud jsem prknem dokázal boule srovnat. Přestal jsem když už se srovnat nedaly.
5) Na dolní kus šípu jsem pověsil kýbl, dal do něj několik kamenů a nalil vodu. Aby se kýbl neprotáčel a tětivu zase nerozmotával, přivázal jsem ho za ucho volně vedle k přepážce. Celkově zátěž mohla být asi 15kg.
6) Takto jsem to nechal schnout. Ve chlívku není horko a nepraží do něj slunce, takže to vyhovovalo podmínkám popsaným v Arab archery. Po chvíli se mi zatížený kousek šípu z kůže utrhnul, takže jsem byl nucen zátěžový kýbl přivázat přímo na tětivu. To zabralo, a od té doby to drželo.
7) Tětiva schnula asi 3 dny. Povrch postupně v důsledku napětí bělal. Tětiva byla zpočátku pružná, ale po vyschnutí pružnost ztratila. Výsledek měl zhruba tuhost drátu - tětiva držela rovný tvar, byla tuhá a velmi pevná. Na luk bych to klidně napnul, vypadala dost odolně a rozhodně by se nepřetrhla.
8) Dle návodu jsem tětivu znovu namočil, a napnutou znovu nechal uschnout. Udělal jsem to takto dvakrát, pak už mi přišlo že to nemá další význam. Smyslem je natáhnout tětivu co nejvíc.
9) Tětivu jsem obrousil karborundovým brouskem na kosu. Docela úspěšně to odstranilo různé hrboly vzniklé stáčení pruhu kůže.
10) Dále jsem tětivu namazal směsí sádla a včelího vosku (v poměru cca 2:1 ve prospěch sádla). Třením mezi dvěma hladkými křemennými oblázky jsem tětivu ohříval, aby mazací směs do ní lépe vnikla. To skutečně fungovalo - zatímco na začátku mazadlo jen tak nehezky leželo na povrchu, při tření se zapracovávalo dovnitř. Nechal jsem namazanou tětivu napnutou viset asi tři dny, občas jsem ji propracovával těmi kameny.
11) Jakmile povrch tětivy přestal být hnusně mastný, a vypadalo to že mazadlo vniklo dovnitř, prohlásil jsem tětivu za hotovou.
Test odolnosti kožené tětivy proti vlhkosti
Arab archery bylo sepsáno autorem, který měl víc zkušenosti se suchem pouště než s vlhkostí středoevropského lesa. Když tedy psal že takto připravená tětiva nereaguje na vlhkost, moc jsem tomu nevěřil, a jal se testovat.
1) Tětivu jsem dal ven pod přesah střechy - takže na ni nepršelo, ale byla vystavená atmosférické vlhkosti. Takto jsem ji tam nechal týden, a každý den se díval co se s ní děje. Počasí bylo dost studené (1-5 stupňů, výjimečně odpoledne tak 8) ale nemrzlo. Slunce svítilo minimálně, hodně pršelo, takže vzduch vlhký byl. Výsledek - tětiva malinko změkla, ale nezačala pružit, neprodloužila se ani nezkrátila. I po týdnu by stále ke střelbě byla použitelná.
2) Následně jsem dal tětivu ven do trávy. Počasí už bylo dost suché, takže první tři dny ani přes noc pořádně nebyla rosa. Na tětivě se to vůbec neprojevilo. Poté se počasí změnilo a přišly noci s rosou a jednou i drobným deštíkem. Po třech dnech takového počasí tětiva trochu změkla, ale stále nepovolila ani se nestala pružnou, a stále by byla použitelná. Sedmého dne bylo od rána tropické vlhké vedro, a odpoledne přišel přívalový liják, který všechno důkladně zmáčel. Druhý den po tomto lijáku už byla tětiva povolená a nepoužitelná - bylo by nutné ji nejdřív usušit.
Souhrn
Kožená tětiva prokázala větší odolnost než jsem čekal. Atmosférická vlhkost na ní prakticky nepůsobila, a i proti přímému namočení v rose odolávala dost dlouho. Vypadá to, že kdyby případný arabský nájezdník ve střední Evropě nenechával tětivu jen tak pohozenou v trávě, ale pravidelně si ji ukládal třeba do voskovaného váčku, tak by byl v zásadě v pohodě.
Na druhou stranu jakmile by tětiva jednou zvlhla, přidělalo by to problémy. Sušení může trvat až několik dní, a za předpokladu dobrého počasí nebo možnosti ji schovat někam pod střechu. A je potřeba řešit její zátěž. Za celou tu dobu by lučištník nemohl rozumně střílet, a musel by i zůstávat na jednom místě. I když potom tětiva vyschne, může mít jinou délku než měla na začátku, a tím se podepsat na vlastnostech luku.
Celkový závěr je, že lučištník s koženou tětivou mohl docela dobře fungovat i v podmínkách střední Evropy, ale musel si dávat pozor na svoje vybavení. Tětiva není tak náchylná k měknutí jak jsem si představoval (takže věřím, že i putující armáda bez pevného zázemí dokázala svoje tětivy udržet v dobrém stavu), ale jakmile jednou zvlhne, nadělá to problémy. S menší trvanlivostí tětiv by bylo nutno počítat a nosit s sebou náhradní; a nebo tu a tam se zastavit a vyrábět nové z místních zvířat.
Konopný provázek používaný ve vlhčích zemích (Anglie, Japonsko) je v tomto směru mnohem odolnější, vlhkost ho nepoškodí, sušení je snadné a lze s ním střílet i za mokra.
