Toulec u pasu
Mít toulec u pravého (resp. vnějšího) pasu bylo historicky pravděpodobně nejobvyklejší, napříč dobou a kulturami. Většina dokladů, se kterými jsem se setkal, znázorňuje lučištníka s toulcem u pasu - a to ve středověké Evropě, mezi směsí etnik na blízkém východě, v Číně, i mezi severoamerickými indiány. Resp. ti indiáni ve skutečnosti nosili toulec přes rameno, ale na tak dlouhém popruhu, že se nacházel v pozici podobající se pozici toulce pověšeného na opasku.
Hlavním plusem toulce u pasu je jednoduché nekrkolomné vytahování šípů.
U kterého boku
Prakticky vždycky byl toulec u boku pod zadní rukou (u praváka tedy pravého). Je to vcelku logické, protože pro šíp saháte zadní rukou, tak toulec musí být tam, kam pohodlně dosáhnete. Někdy mohl být víc na boku, jindy víc u břicha nebo naopak za zády, ale (téměř) vždy u zadní ruky.
Jedinou výjimkou, na kterou jsem narazil, jsou Skytové. Lučištníci tohoto starověkého národa nosili dle všech dokladů toulec na boku pod přední rukou (u praváka tedy nalevo). Vyžadovalo to zřejmě specifickou techniku vytahování šípu, možná tu, kterou vyvinul Zoltán Büki. Těžko říct proč se pro toto umístění toulce rozhodli; snad to mohlo mít něco společného s další výbavou, kterou si bojovníci obvykle brali, a nebo možná chtěli mít šípy pod ochranou štítu, který Skytové nosili připevněný na paži přední ruky.
Podoby toulce u pasu podle sklonu šípů
Lze vypozorovat dvě základní podoby.
Toulec nakloněný dopředu (nebo svislý). Šípy jsou tedy mírně nakloněné dopředu, případně zcela svisle. Takový toulec bývá pověšený "proklatě nízko", aby se rukou dalo pohodlně dosáhnout na konce šípů trčících z toulce, a přitom aby šípy současně netrčely příliš nahoru, kde by překážely pohybům. Vzhledem k nízkému zavěšení má toulec tendence plandat, což se někdy řešilo zavěšením na dva řemínky připevněné na různá místa opasku. Prakticky mám ozkoušeno, že dva řemínky připevněné na dvě různá místa na opasku a dvě různá místa na toulci, stabilitu toulce podstatně zlepší. Případně volnost a plandavost toulce lze vyřešit tím, že ho k opasku připevníte širokým plátem kůže (nikoli jen popruhy) jako Mihai Cozmei.
Toulec sklopený dopředu umožňuje kdykoli pohledem zkontrolovat co v něm je, a nabízí snadný přístup ke koncům šípů. Toulec nakloněný dopředu či svisle je znám ze středověké Evropy, od Peršanů či z Indie.
Toulec skloněný dozadu. Ten bývá (ne nutně) přichycený výš k opasku než toulec skloněný dopředu, a někdy i výrazně pevněji. Šípy trčí směrem dozadu, nebo dokonce šikmo za záda. Toulec nebývá příliš dlouhý, aby bylo možno pohodlně sáhnout dozadu a nahmátnout dřík šípu (tedy rukou sáhnout za ústí toulce).
Z toulce skloněného dozadu se šípy vytahují za dříky, šíp tedy musíte nasazovat pumpováním. Jednou z výhod je, že toulec drží šípy tak, že nepřekážejí (za zády vám nevadí ani když se prodíráte podrostem). Toulec nakloněný dozadu byl používám Turky, někdy Indiány. Svým způsobem je znám i z Japonska, i když jeho podoba je poněkud neobvyklá.
Který sklon je lepší?
Jako obvykle šalamounská odpověď - oba dva. Obecně lze říct, že šípy skloněné dopředu vám dávají lepší přístup ke koncům šípů, zatímco šípy skloněné dozadu k dříkům šípů. Rychlejší jsou techniky při kterých na začátku šíp držíte za konec, tudíž se nabízí tvrzení, že lepší je mít šípy skloněné dopředu.
Jenže situace se dost změní pokud nestojíte v klidu, ale pohybujete se. V běhu či poskakování se toulec hýbe, a když nacvičeným pohybem sáhnete po konci šípu, zjistíte, že ten tam není, protože právě někam uskočil. Zato lze projet rukou o něco níž dokud nenarazí do dříku, za něj šíp vytáhnout a vystřelit s pumpováním. I když jde o pomalejší techniku, nakonec vystřelíte rychleji než jinými, u kterých ale strávíte na začátku dlouhou dobu, než se vám podaří šíp vůbec nahmátnout.
Toulec Mihaie Cozmeie
Velmi poučný je toulec Mihaie Cozmeie. Nevím nakolik je historicky přesný, ale ukazuje obě varianty umístění šípů současně, a je velmi mazaně vyřešený.
