Instinktivní střelba
Každý z vás jistě někdy přeskakoval přes kaluž. Probíhá to tak, že se rozeběhnete a odrazíte; celou dobu sledujete místo kam chcete dopadnout, a vědomě tam CHCETE. Odrazíte se, a dopadnete přesně tam, kam jste se dívali. Během běhu a odrazu bylo nekonečně možností jak to zkazit - stačilo některým svalem v nevhodnou dobu zabrat víc nebo míň - ale přesto s velkou jistotou skončíte tam, kam jste chtěli. Proč? Je to tím, že evoluce náš mozek vybavila perfektní schopností podvědomě řešit tyhle pohybově-svalové úlohy. Na vědomé úrovni se stačí soustředit na výsledek, a na podvědomé úrovni to mozek zařídí tak, aby to dopadlo jak chcete. Bleskově, bez přemýšlení, a docela spolehlivě.
Lukostřelba je taky spojená s pohybem a svaly, a proto můžete mozek použít k podobně podvědomému ovládání luku. Jak?
1) Cíl sledujete oběma očima, aby mozek měl dostatečnou informaci o vzdálenosti.
2) Na cíli sledujete právě ten bod, do kterého chcete zasáhnout. Pokud vnímáte terč jako celek, trefíte se někam do něj. Pokud jako celek vnímáte jen jeho střed, trefíte se do středu. Pomůže když cíl je nějaký jeden objekt zřetelně odlišný od pozadí. Např. doprostřed terče se líp trefíte, pokud si tam přišpendlíte list, než když si tam nakreslíte málo výrazný kroužek propiskou.
3) Při napínání tětivy CHCETE aby šíp dopadl přesně tam, kam se díváte.
4) To je všechno. Žádné další míření neexistuje, prostě napnete tětivu a pošlete to tam.
Aby se to celé povedlo, můžete si trochu pomoct. Mně například pomáhá představovat si, že při napínání tětivy natahuju mezi rukama čáru, které míří přímo do cíle. Přenesu těžiště dopředu, a představuju si, že tu čáru posílám přesně tam. Také může pomoct, když si ukazováčkem přední ruky ukážete na to místo, kam chcete šíp poslat.
Instinktivní střelba má pro rychlostřelce užitečné výhody. Především je rychlá, umožní zamířit bleskově v jednom okamžiku. V zásadě instinktivní míření probíhá ve chvíli kdy napínáte tětivu, tak můžete vystřelit hned jakmile se dotknete kotevního bodu, případně po kraťoučkém uklidnění v napnuté pozici. Rychlý střelec by měl střílet rychle podle toho jak to cítí, protože nemá čas si to počítat. Výhodou instinktivní střelby také je, že mazaně přehodíte všechno vědomé uvažování na svoje podvědomí, a tudíž se o to nemusíte starat.
Nicméně jsou tu i nevýhody. Především je tam nutnost trénovat. Mezerovým mířením se teoreticky můžete trefovat hned od začátku, pokud máte dobře zautomatizované pohyby a pozice. S instinktivní střelbou ne; mozek se nejprve musí naučit skloubit pohyby svalů se zamýšleným výsledkem.A to chce cvičit hodně a často.
Dalším problémem je nevypočitatelnost techniky. Když se netrefíte, není jasné v čem byla chyba a jak ji spravit. Jako první hledejte problém v nekontrolovaném hnutí lukem při vypouštění tětivy, a v ruce nepřiložené až do kotvícího bodu. Další problémy se ale jen tak nevyřeší, nezbývá než střelbu opakovat, dokud se mozek nevycvičí. Dlužno podotknout, že na přesnosti se projeví i tak ezoterické věci, jako soustředění, správný psychický stav, vůle zasáhnout, a představa ideálně letícího šípu. Všechny tyhle věci se totiž v praxi při výstřelu projeví desítkami drobných změn v pohybech, které nakonec rozhodnou o zásahu. Takže další věc, co můžete zkusit, když najednou přestanete trefovat, je "snažit se cítit tak, jak jsem se předtím cítil při těch dobrých výstřelech."