Uměli jezdci střílet doprava?
Jízdní lukostřelec má jistá specifická omezení v porovnání s pěšákem. Jeho spodní polovina těla je zafixovaná na koně, se kterým se nedá snadno otáčet, takže pokud potřebuje někam vystřelit, obvykle se do toho směru musí natočit horní polovinou těla. Pokud jde o praváka který drží luk v levé ruce, tak otáčením těla pokryje cca 180 stupňový úhel - od výstřelu přímo dopředu, přes řadu úhlů po levé straně jezdce až po výstřel přímo dozadu. S použitím techniky jarmakee je schopný dosáhnout ještě o kousek dál, přesto ale po pravé straně má velký úhel kam pouze s natočením těla vystřelit nedokáže.
Byl jízdní lukostřelec skutečně neschopný vystřelit doprava?
Hledal jsem způsoby jak vystřelit doprava, pokud držíte luk v levé ruce. Čekal jsem že na to bude nějaká specifická technika, jenže není. Jediný způsob jak na koni vystřelit doprava je přendat si luk do pravé ruky, a vystřelit tedy opačnou rukou než jste zvyklí. Když to zkoušíte poprvé, tak je to HODNĚ nepohodlné, ale dá se to naučit. I dnes existují jízdní lukostřelci kteří to umějí (a využívají to pak na různých soutěžích). Většina současných lučištníků to ale nedokáže.
Uměli historičtí jezdci střílet vždy dobře s lukem ve kterékoli ruce?
Takže se podíváme na historické jízdní lučištníky, kteří měli zatraceně dobrou motivaci k tomu být co nejlepší. Jak obvyklé bylo střílet na obě strany? Kupodivu o tomto je velmi málo informací. Na internetu jsem odpověď nenašel, takže jsem vznesl dotaz na odborníka, konkrétně Murata Özveriho. A od něj jsem se dozvěděl zajímavá fakta o oboustranné střelbě u Turků.
První zajímavostí je, že v Turecku existovali takzvaní Solakové, což byli elitní lučištníci sloužící jako osobní stráž sultána. Solakové tvořili čtyři jednotky po 100 mužích, a byli krom jiného vybíráni tak, aby dvě jednotky byly tvořeny samými leváky a dvě samými praváky. To naznačuje, že levorukost či pravorukost u lučištníka skutečně hrála roli, a nepředpokládalo se, že každý lučištník bude umět stejně dobře střílet na kteroukoli stranu. Pokud Turci skutečně s levorukostí a pravorukostí takto pracovali i v organizaci armády, tak to zjevně mělo nějaký význam. Čistě pro přesnost - Solakové byli především pěšáci. Předpokládám ale že pokud se toto řešilo u pěších lučištníků, tak tím spíš to muselo hrát roli u jezdců.
Druhou zajímavostí je, že v historických spisech prý je občes výslovně řečeno že lukostřelec by měl trénovat střelbu i tou druhou ruku než je pro něj přirozené. Nenašel jsem to v Arab archery ani Saracen archery, nicméně Murat Özveri mi sdělil, že dochovaných spisů je víc, akorát nebyly přeloženy do angličtiny. A v nich to je.
Závěr tedy je, že jízdní lukostřelci přinejmenším u Turků skutečně byli na jednu stranu šikovnější než na tu druhou (jinak by nemělo smysl řešit levorukost a pravorukost u Solaků). Současně ale měli střelbu na tu méně šikovnou stranu trénovat. Murat Özveri tedy předpokládá, že se jízdní lukostřelci snažili vždy manévrovat tak, aby měli nepřítele po levé straně; pokud už to ale nešlo, tak byli schopní střílet i napravo. Šlo spíš o nouzovou střelbu, spíš slabší výstřely na krátkou vzdálenost, ale přeci jen i napravo dokázali nepřítele přiměřeně ohrožovat.