Radši pomalu zasáhnout než rychle minout
Nadpis nese oblíbenou lukostřeleckou moudrost, kterou se vychovávají mladí a příliš akční lukostřelci, a která se taky používá na utloukání rychlostřelby. Jako s mnohým líbivým zkratkovým vyjádřením, i s tímto výrokem se těžko nesouhlasí. Každý přece vidí, že když vystřelím děsně rychle, ale minu, tak je to stejné, jako kdybych se vůbec střílet nesnažil. Chce to už trochu se zamyslet, aby si člověk uvědomil "Jestliže toto obecně platí, tak proč se armáda vybavuje zbraněmi schopnými střílet dávkou? Proč místo toho nedostane každý voják snajperku, když je tak důležité pomalu zasahovat?".
Odpověď je jednoduchá a napadne samozřejmě každého. Když střílím na 1km vzdáleného džihádistu, který o mě vůbec netuší, tak mám všechen čas na světě k přípravě výstřelu, ale mám ten výstřel pouze jeden. Můžu si dát na čas, ale MUSÍM se trefit - jak parádně předvedl před nějakou dobou britský odstřelovač na blízkém východě. Naproti tomu když střílím na teroristu s baseballovou pálkou dva metry ode mě v uzavřeném prostoru, tak prostě MUSÍM vystřelit rychle; když nevystřelím ve zlomku sekundy, tak už nevystřelím vůbec. Rychlá ač nemířená dávka to ovšem zachrání; jak si ověřili třeba zase izraelští vojáci při nečekaném přepadení během inspekce podezřelé lodi.
Problém je v tom, že náš problémový výrok uvažuje jen o jediném výstřelu. Nebere v úvahu větší množství výstřelů a pravděpodobnost zásahu. V tomto se shoduje s přístupem lovce (nebo toho odstřelovače), který může vystřelit jen jednou, a když netrefí, tak mu pak cíl uteče. Stejná filosofie platí i pro moderní sportovní lukostřelce, kteří sice mají víc výstřelů, ale žádné časové omezení. Nicméně už to ale neplatilo pro přehršle lukostřelců, kteří v historii s lukem bojovali v bitvách; resp. pro různé způsoby boje to platilo různou mírou.
Řekněme že s pečlivým zamířením střílíte 1 šíp za 10 sekund a máte šanci zásahu 90%. A s rychlou střelbou vystřelíte 1 šíp za 2 sekundy a máte šanci zásahu 30%. Obojí je celkem realistické a platí pro běžného průměrného lučištníka. S pomalým výstřelem pak zasáhnete za 100 sekund 9x, zatímco s rychlým výstřelem 15x. Kdybych já byl generál a neměl vysloveně nouzi o šípy, tak bych do bitvy bral spíš ty lukostřelce, kteří střílí rychle. Samozřejmě, do hry vstoupí i další faktory. Kdyby moje bojová strategie spočívala v nasazení lučištníků do relativně blízkého kontaktu s protivníkem (což prý dělal Alexandr Veliký, ale taky třeba i Mongolové), tak úspěšnost i rychlostřelce díky blízkému terči značně vzroste, třeba i na těch 90%. To samé se stane pokud mí protivníci tvoří sevřené velké skupiny, které se ani dost dobře minout nedají. Na druhou stranu typ protivníka mě může donutit používat velmi silné luky, ze kterých nepůjde pálit každé 2s, ale zato na protivníka budou dostatečně účinné. I v tom případě ale budu dbát na to, aby moji lučištníci stříleli tak rychle, jak je to s daným lukem možné, protože víc výstřelů se i s horším mířením rovná víc zásahů. Stranou bych si možná nechal skupinu lučištnických ostrostřelců, kteří budou sice pomalí, ale přesní, a budou útočit z dálky na cenné cíle.
Takže pro účely armádního lučištníka bych naši lukostřeleckou moudrost přeformuloval na "Radši vystřelit pětkrát s 30% zásahovostí, než jednou s 90%".