Lučištnický paradox
Každý text o lukostřelbě musí povinně obsahovat vysvětlení lučištnického paradoxu. Nevyhnete se tomu ani tady. Následující popis se týklá klasického luku bez okna.
Představme si lučištníka s napnutou tětivou. Tětiva se napíná přímo proti ose procházející středem lučiště. Ose, po které se bude pohybovat tětiva po puštění, budu říkat "osa tětivy". Pak je tu "osa šípu", která prochází po délce prostředkem šípu. Šíp je koncem zaklesnutý do tětivy, takže v tomto bodě se osa šípu a osa tětivy protínají. Šíp je ovšem opřen o bok lučiště (paradox funguje stejně ať je opřen o vnější nebo vnitřní bok), zatímco osa tětivy prochází jeho středem. Osa šípu se tedy NESHODUJE s osou tětivy.
Aby to bylo zajímavější, lučištník má zadní ruku s koncem šípu přitisknutou k tváři, a jedním okem se dívá přes hrot šípu dopředu. Takže tady máme "osu oka" - danou okem lukostřelce a hrotem šípu. Jelikož zadní ruka drží konec šípu u tváře a nikoli před okem, osa oka se NESHODUJE ani s osou šípu, ani s osou tětivy.
Otázka za milion - po které ose šíp poletí až pustíme tětivu?
Odpověď za milion - ani po jedné!
To je právě ten paradox - šíp na začátku někam ukazuje, ale poletí jinam. Jakmile pustíte tětivu, ta udělí konci šípu prudké zrychlení ve směru osy tětivy. Kdyby byl šíp dokonale tuhý, konec šípu by měl narazit do středu lučiště. Jenže šíp je ohebný; prudké zrychlení na začátku ho ohne, čímž namíří hrot jinam. Šíp postupuje dopředu prohnutý, a proto lučiště jakoby obchází.
Šíp je nicméně taky pružný, proto se hned začne narovnávat a ohýbat na opačnou stranu, jako když brnkete na vrbový proutek. To opět pohne s hrotem, tudíž i s těžištěm a tudíž i se směrem letu. Šíp už opustil luk, ale ve vzduchu stále vibruje - na jednu stranu a na druhou, ale každá další vibrace je menší než předchozí. Po několika ohnutí začnou být vibrace příliš slabé na to, aby pohnuly se směrem pohybu těžiště. Opeření šípu se potom postará aby se celý šíp natočil hrotem přesně ve směru kterým se pohybuje. Šíp nakonec neletí ani po jedné z těch tří počátečních os, vibrace ho vyhodí do jiného směru.
Naštěstí konečný směr letu lze ovlivnit pružností šípu. Lučištník, který míří pohledem podél šípu potřebuje, aby se finální trajektorie letu co nejvíc shodovala s osou oka. Lučištník, který střílí instinktivně, je přizpůsobivější a dokáže se srovnat s různými odchylkami. Přesto i on potřebuje, aby se na konkrétní odchylku mohl spolehnout, a každý šíp se neodchyloval jinak.
Z celého lučištnického paradoxu potom vyplývá jak důležitý je šíp pro přesnost výstřelu. Platí to i pro luky s oknem, které mohou mít osu šípu posunutou až přesně do osy tětivy, čímž ohýbání a vibrace silně omezí. Šípy na takové luky by měly být tužší než ty, které musí lučiště obcházet.